ZÁSADY ODVODNĚNÍ STŘECH | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Životnost a funkčnost střešního pláště nezávisí pouze na zvoleném hydroizolačním systému a provedení detailů, ale také na způsobu a rychlosti odvodnění plochy střechy. Odvodnění střech lze provést vnitřně nebo vně budovy. ROZDĚLENÍ ODVODNĚNÍ DLE POLOHY Vodu ze střech je možné svést dvěma způsoby. Buď vně budovy svodem po fasádě nebo vnitřně do vpusti a svodného potrubí. Obě varianty jsou možné, záleží vždy na konkrétním typu střechy. Vnější odvodnění je zpravidla aplikováno do podokapních, nástřešních, římsových nebo zaatikových žlabů půlkruhových nebo hranatých tvarů a následně do svodu. Nejčastěji je tento typ odvodnění tvořen klempířskými prvky např. titanzinek, hliník, lakovaný plech aj. Vnitřní odvodnění pak bývá zpravidla řešeno přes mezistřešní žlaby nebo vpusti a svodné kanalizační potrubí vedené uvnitř budovy. NÁVRH VNĚJŠÍHO ODVODNĚNÍ Vnější žlaby se doporučuje navrhovat dle ČSN EN 12056-3, kde je uveden přesný postup pro jednotlivé typy žlabů. Návrh žlabu se odvíjí od geometrie spádování střechy, způsobu odvodnění, polohy žlabu a jeho sklonu, počtu rohů a koutů aj. Postupy v normě jsou ale poněkud zdlouhavé a v praxi méně využívané. Pro zjednodušení návrhu svodu můžeme použít tabulku č.1 nebo nomogram (obr. č. 1) vycházející z DIN 18 460 a DIN 1986. V praxi je nomogram pro návrh střešních žlabů a svodů běžně používán a je i přílohou ceníků nebo montážních návodů výrobců klempířských prvků. Tabulka 1 - Odtokové kapacity žlabů v závislosti na jejich rozvinuté šíři
Obrázek 1 - Nomogram pro návrh střešních žlabů (Rheinzink) Při dimenzování svodů vnějšího odvodňovacího systému se postupuje dle ČSN 75 6760 z tabulky 13, kde je uvedena maximální hydraulická kapacita vnějšího dešťového odpadního potrubí v závislosti na jeho jmenovité světlosti. Tabulka 2 - Hydraulické kapacity vnějších svodných potrubí v závislosti na jmenovité světlosti
ZÁSADY NÁVRHU A REALIZACE VNĚJŠÍHO ODVODNĚNÍ
NÁVRH VNITŘNÍHO ODVODNĚNÍ S vnitřním odvodněním se nejčastěji setkáváme u plochých střech. Vnitřní odvodnění se rozděluje podle způsobu odvedení dešťových vod a typu použitých vspustí na tři základní systémy:
S odvodněním také souvisí spádování. Aby byla voda schopna co nejrychleji odtéct směrem ke vtokům, je nutné dodržet požadavky na minimální spád střešní roviny. Technicky je možno akceptovat i nulové spády, neboť ČSN 73 1901 neuvádí požadavek na minimální spád. Prakticky je lépe provádět střešní pláště tak, aby se netvořily kaluže. Dle doporučení odborníků a výrobců hydroizolací jsou minimální spády stanoveny pro plochu na 1% (optimálně 3%) a pro úžlabí 1%. Střešní vpusti se dimenzují na dešťový odtok, podle jehož se stanoví počet vpustí, které jsou potřeba k odvodnění dané plochy, případně se navrhne bezpečnostní odvodnění. Proto ČSN 1253-1 předepisuje minimální průtok střešní vpustí, který musí každý výrobce splnit laboratorním měřením. Porovnání minimálních průtoků daných ČSN s průtoky maximálními, které udává výrobce a jsou uvedeny v tabulce 3. Tabulka 3 - Porovnání minimálních a maximálních průtoků střešních vpustí
ZÁSADY NÁVRHU A REALIZACE VNITŘNÍHO ODVODNĚNÍ
Celý článek včetně příkladů návrhu odvodnění a řešení rekonstrukcí střech si můžete přečíst zde.
Ing. Michaela Benková 9/2015 HIPOS s.r.o. |